Together We Grow
Highlinový a lezecký festival v Chorvatsku
Letos jsem dostala pozvání na festival do Chorvatska. Kdysi dávno jsem byla v Chorvatsku se slackline, ale to jsme tahali jen nad vodou. Highline ve výškách zněla velmi lákavě. Nejdřív jsem chtěla napnout nějakou větší lajnu, ale moje kamarádka Tonka, která mě pozvala neměla moc volných dnů v práci a tak jsme vymyslely, že místo toho se dojedu podívat na festival.
Unity TWG festival je organizován poblíž městečka Pula. TWG je zkratka pro Together We Grow a to je také motto celého festivalu. Organizátoři vybrali jako místo konání starý nepoužívaný lom. Kromě několika highline, slacklinového koutku pro děti byla možnost vyzkoušet i lezení, závěsné šály, akrojógu, jógu či kapueru nebo body painting (malování na tělo).
Na festival jsem dorazila v pátek večer, když už byla tma. Falca jsem radši nechala v autě a šla jsem prozkoumat terén. Z dálky jsem slyšela hudbu, velmi kvalitní sound system, a tak jsem jen šla za sluchem. Nikoho kromě Tonky jsem tam neznala, takže jsem chvilku nervózně postávala u táboraku, než si mě Tonka našla. Pak jsme společně popovídaly, vyměnily se veškeré novinky a pak mi Tonka ukazála, kde si mám zaparkovat auto a kde můžu spát. K mému překvapení bylo naše parkování ve venkovní kapli, takže jsem zaparkovala kousek od oltáře a šla spát.
Ráno, když jsem se probudila, byla jsem znovu překvapená, kde parkuju. Takže jsem si udělala snídani před oltářem, zacvičila si jógu a vyrazila na highline. Highline byly natažené čtyři 40m, dvě lajny dlouhé zhruba 60m a jedna, která měla něco málo přes 70m. Takže jsem se zeptala, na jaké lajně je nejmenší fronta a šla čekat, až přijdu na řadu. V plánu bylo do konce festivalu přejít všechny lajny. Asi po hodině jsem se dostala na řadu. Na highline jsem nebyla skoro 4 měsíce, takže jsem byla malinko nervózní, jak půjde. Nicméně když jsem vstala na highline, nervozita hned opadla. Lajnu jsem sice bez pásu nepřešla, ale od mé loňské nehody a vážně poraněné páteře, moje highlinové ambice malinko opadly. Byla jsem ráda, že na tý highline můžu vůbec stát, že můžu chodit, takže jsem si jen užívala ten skvělý pocit pohybu. Předchozí rok jsem nemohla dělat skoro žádné sporty a tak fyzička dost rychle dolu. Když jsem přešla highline na druhý konec, už mě pěkně bolely ramena, takže jsem si musela chvilku oddychnout před cestou zpátky. Během dne a čekání než se dostanu na další highlinu jsem se postupně seznámila se slacklinery na festivalu. Kromě chorvatské komunity přijeli i sportovci ze Slovinska, Bosny a Hercegoviny a Itálie. Češka jsem tam byla jediná. Ale to by nebylo poprvé, kdy jsem na highlinovém festivalu jediná zástupkyně naší země. Už tak nějak jsem si za ty roky zvykla a navíc je to skvělá příležitost poznat nové lidi, naučit se jazyk a zajímat se o kulturu. K večeru se spustil déšť a tak jsem si zalezla do auta, uvařila večeři a usla u knížky. když jsem se probudila bylo devět večer a párty už byla v plném proudu, takže jsem neváhala popadla karton s pivy a šla za novými kamarády.
Na festivalu jsem zůstala až do pondělí, protože to tam prostě bylo moc fajn. Highline byly super. Nakonec se mi podařilo většinu přejít, kromě té 40, na kterou jsem ani nešla. Chorvatská slacklinová komunita je velmi malá, ale mají spoustu talentovaných lajnerů, bylo mi ctí s nimi strávit čas, popovídat, ogrilovat všechno k jídlu, co se dalo. Nechybělo ani užasné vystoupení na závěsných šálách úžasný, fireshow, party, spousta nových kamarádů.
Unity TWG festival je organizován poblíž městečka Pula. TWG je zkratka pro Together We Grow a to je také motto celého festivalu. Organizátoři vybrali jako místo konání starý nepoužívaný lom. Kromě několika highline, slacklinového koutku pro děti byla možnost vyzkoušet i lezení, závěsné šály, akrojógu, jógu či kapueru nebo body painting (malování na tělo).
Na festival jsem dorazila v pátek večer, když už byla tma. Falca jsem radši nechala v autě a šla jsem prozkoumat terén. Z dálky jsem slyšela hudbu, velmi kvalitní sound system, a tak jsem jen šla za sluchem. Nikoho kromě Tonky jsem tam neznala, takže jsem chvilku nervózně postávala u táboraku, než si mě Tonka našla. Pak jsme společně popovídaly, vyměnily se veškeré novinky a pak mi Tonka ukazála, kde si mám zaparkovat auto a kde můžu spát. K mému překvapení bylo naše parkování ve venkovní kapli, takže jsem zaparkovala kousek od oltáře a šla spát.
Ráno, když jsem se probudila, byla jsem znovu překvapená, kde parkuju. Takže jsem si udělala snídani před oltářem, zacvičila si jógu a vyrazila na highline. Highline byly natažené čtyři 40m, dvě lajny dlouhé zhruba 60m a jedna, která měla něco málo přes 70m. Takže jsem se zeptala, na jaké lajně je nejmenší fronta a šla čekat, až přijdu na řadu. V plánu bylo do konce festivalu přejít všechny lajny. Asi po hodině jsem se dostala na řadu. Na highline jsem nebyla skoro 4 měsíce, takže jsem byla malinko nervózní, jak půjde. Nicméně když jsem vstala na highline, nervozita hned opadla. Lajnu jsem sice bez pásu nepřešla, ale od mé loňské nehody a vážně poraněné páteře, moje highlinové ambice malinko opadly. Byla jsem ráda, že na tý highline můžu vůbec stát, že můžu chodit, takže jsem si jen užívala ten skvělý pocit pohybu. Předchozí rok jsem nemohla dělat skoro žádné sporty a tak fyzička dost rychle dolu. Když jsem přešla highline na druhý konec, už mě pěkně bolely ramena, takže jsem si musela chvilku oddychnout před cestou zpátky. Během dne a čekání než se dostanu na další highlinu jsem se postupně seznámila se slacklinery na festivalu. Kromě chorvatské komunity přijeli i sportovci ze Slovinska, Bosny a Hercegoviny a Itálie. Češka jsem tam byla jediná. Ale to by nebylo poprvé, kdy jsem na highlinovém festivalu jediná zástupkyně naší země. Už tak nějak jsem si za ty roky zvykla a navíc je to skvělá příležitost poznat nové lidi, naučit se jazyk a zajímat se o kulturu. K večeru se spustil déšť a tak jsem si zalezla do auta, uvařila večeři a usla u knížky. když jsem se probudila bylo devět večer a párty už byla v plném proudu, takže jsem neváhala popadla karton s pivy a šla za novými kamarády.
Na festivalu jsem zůstala až do pondělí, protože to tam prostě bylo moc fajn. Highline byly super. Nakonec se mi podařilo většinu přejít, kromě té 40, na kterou jsem ani nešla. Chorvatská slacklinová komunita je velmi malá, ale mají spoustu talentovaných lajnerů, bylo mi ctí s nimi strávit čas, popovídat, ogrilovat všechno k jídlu, co se dalo. Nechybělo ani užasné vystoupení na závěsných šálách úžasný, fireshow, party, spousta nových kamarádů.
A jako pejskař, nesmím zapomenout zmínit. Opravdu mně fascinovala, jak mají Chorvaté vychované psi a jak moc to byl pro psi přátelský festival. Připadalo mi, jako by dvě třetiny účastníků tvořili lidi a třetinu pejsci. Když jsem to viděla, tak jsem byla malinko nervózní, mám přece jen nekastrovaného psa a bohužel už na něj vyletěl pes, takže o té doby dávám velký pozor, aby se Falco nenaučil rvát. No ale tady, za celou dobu nebyla ani jedna rvačka . I přesto, že běhala spousta psů na volno a předtím se nikdy nesetkali, byli jejich majitelé byli zodpovědní lidé. Fenky nebo psi, jakmile se nějací pejsci na sebe malinko netvářili hned to řešil majitel, zvedl se a šel na místo, kde byl jeho pes a mohl by být problém. Takže jsem opravdu velmi ocenila, jaký mají pejskaři v Chorvatsku k sobě vzájemný respekt, to bychom se mohli přiučit.
Celkově byl festival fakt super zážitek a já byla ráda, za nové kamarády na highline, skvělou atmosféru a celkově velmi příjemně strávený víkend. Určitě se do Chorvatska ještě vrátím a ráda bych navštívila Tonku, abychom se spolu mohly podívat na její nejoblíbenější highlinové místa a já mohla poznávat Chorvatsko zase trochu jinak.
