Jednou jsi dole, jednou nahoře a jak to všechno začalo

Highline mě naučila, že rovnováha je dynamická, neustále se mění a neustále ji hledáme. Highline mě také naučila, že pádu se člověk prostě někdy nevyhne, i přesto že bojuje, ale nejdůležitější je se znovu postavit a jít dál dopředu. Loňský rok začal parádně, sezóna v Alpách, sníh, skialpy, highline, práce, ale ne moc, abych stíhala i trénovat. Začalo to docela dobře.
Pak přišel pád a zlomená žebra. Ale to jsem se uklidňovala, že až se to zahojí, tak to bude zase lepší. A snažila se zůstat pozitivní.
Jenže, když už to vypadalo dobře, přišla autonehoda a tak nějak mě to donutilo se zamyslet nad životem. Měla jsem opravdu veliké štěstí!

Když jsem ztratila kontrolu nad rychlostí auta, protože se mi zasekl plastový kobereček mezi pedály, nebylo moc času na přemýšlení. Jen jsem zahnula volantem doleva, abych se vyhnula stromům a zatáhla ruční brzdu a děj se vůle boží. Auto vylítlo ze silnice, přelítlo strouhu, chvilku se sunulo po poli a pak se zastavilo o keře. Když jsem dostala ránu aigbagem, je mi v hlavě prolítlo:" Průser." Já totiž žila v představě, že kdybych dostala takovou ránu, tak je po mě. Jsem moc vděčná mému tělu, co všechno vydrží.

V sedmnácti letech jsem měla rupturu mozkového aneurysmatu (neboli prasknutí výdutě na tepně) a týden jsem byla doma, než se přišlo, proč mě tak strašně moc bolí hlava. Já nemohla z bolesti jíst, pít ani spát. Pak když jsme zjistili proč, následovala hodně rychle operace, která mi zachránila život, moc děkuji panu doktorovi Přibáňi za skvělý zákrok, pevné nervy a klidné ruce. V hlavě mám titanové klipy, co mi drží cévu, aby mi nekrvácelo do mozku. Doktoři vždy říkali, že si musím dávat pozor na nárazy a jednou pan doktor i zmínil, že by i airbag mohl uškodit. Což mi zůstalo v paměti. Trvalo to dlouho být zase fit, měla jsem obrnu půlky obličeje a těla tak zesláblé, že jsem se neudžela na nohou a dostávala jsem do nich často křeče.

Když jsem pak začala chodit na highline, byla spousta mých lékařů, co si mysleli, že jsem se zbláznila, že to je moc nebezpečné. Já jim vždy argumentovala, že je to pořád bezpečnější než jízda autem a jestli bych teda měla řídit s helmou, že nemůžu žít ve věčném strachu a navíc po týdnu doma v ukrutných bolestech, se pak několik měsíců po operaci objevila posttraumatická choroba. A highline, adrenalin, práce se strachem, je to jen emoce....highline pro mě byla vždycky něco jako terapie a hodně co jsem se naučila ve výškách mi pomohlo na zemi, když přicházely problémové stavy .

Takže když vylítnul airbag, tak si přesně vybavuji tu mikrosekundu, když mi jen hlavou prolítlo slovo průser. Sama jsem byla překvapená, že po obrovské ráně do nosu jsem ještě byla při vědomí. Moc se mi ulevilo. Nicméně to nebylo úplně bez zranění. Subluxace páteře a přece jen to do té hlavy praštilo hodně. Takže trochu se vrátili problémy se svaly na obličeji, bolí mě hlava a krční páteř bude potřebovat taky pěknou péči.

Byl jsem vdečná, že to nedopadlo hůře. V autě byl i pes a ten byl díkybohu bez škrábnutí, ale samozřejmě bylo i zklamání, protože plány byly velké.  Žádné highline, cestování, ani do práce jsem nemohla, ztratila jsem sponzory na sport. Nicméně jsem si zase připomněla, jak rychle se mohlo všechno změnit a jak velké štěstí jsem měla.

Vždycky jsem si šla za svými sny, dokážu být hodně umíněná, když je to pro mě důležité. Když mě jednou napadlo, jestli bych i já někdy nemohla zažít ten pocit, přejít 100m na highline, tak dlouho jsem to zkoušela, až se mi to nakonec povedlo. Když mě napadlo, jaký by to bylo žít v Alpách, tak jsem se prostě sbalila a jela to vyzkoušet. A teď pracuji malé vesničce v nadmořské výšce větší než Sněžka. Takže horský život v plném proudu. Ale nebojte, na tu naší krásnou malou zemičku se nadá zanevřít. Jako malé dítě jsem milovala psaní. Psala jsem básničky, účastnila se literárních soutěží, na gymplu v primě jsme psali se spolužáky muzikál Krákula. No a píšu si furt někdě něco, na papírky, mám několik diářů, kdyby náhodou a prostě u mě v šuplíku se vždy najde nějaký příběh z cest nebo básnička, i když teď už tolik nerymuju jako v dětství.
Jenže, někde něco publikovat mi nahání strach. Nahání mi to více strachu, jít s textem někam ven, než ta 100m dlouhá highline nebo se spakovat a vyrazit do cizí země. Takže začínám tady. O čem budu psát? O čemkoliv, to je krása blogu. je to můj blog a můžu si tu dělat co chci. Můžu psát o mých cestách, highline dobrodružství, o životě v Alpách, o fyzioterapii a uvidíme, třeba se nakonec vynoří z těch šuplíků i nějaké ty rýmy... není na co čekat;)